Vánoční příběh: od Or

Je to skvělé, k rozboru budeme mít i poesii. Předem upozorňuji, že u poesie je rozbor mnohem složitější. Těším se na to!


Rozbalíš z vůně jehličí

všechna má zabalená přání

Třpytivou stužku na tvářích

kreslíš mi

kladeš své rty na ni

s otázkou

zdali jestli či

jsem nyní šťastná

Díky

Díky za ni
(více)
08.11.2012 16:30:15 | 5 komentářů | Autor: Or | stálý odkaz

Vánoční příběh: od SAMAN

Uživatele prosím, aby si příběh přečetli. Pokud budete chtít napsat své podněty do komentáře pod článek, tak budu jen ráda. Mám podmínku, v případě, že bude článku něco vytýkáno, vždy musíte ke komentáři připojit i nějaký klad :)) . Těším se na spolupráci a děkuji SAMAN za odvahu.
Vánoční příběh


Na Vánoce má být celá rodina pohromadě a vychutnávat si je. Připravovat vánoční výzdobu, péct cukroví, stavět sněhuláky,…ale rozhodně by nikdo neměl být nemocný! A když už někdo, tak proč zrovná já? Myslí si malá Klárka. Sedí v županu u okna a pozoruje padající sníh. Krk má ovázaný červeným šátkem s puntíky a stejně tak červený má i nos od rýmy.
„Klárko, jakto, že nejsi v posteli? Hybaj do ní,“ hubuje dědeček svou pětiletou vnučku. „Ale mě už to tam nebaví. Nudím se. A stýská se mi po mamince a tatínkovi, " stěžuje si malá pacientka. "Však s nimi brzy budeš. Za pár dnů je Štedrý den. Maminka a tatínek nebudou muset do práce, tak si pro tebe přijedou.“ Uklidňuje ji dědeček. Klárka je jeho jediná vnučka a je pokaždé moc rád, když k němu do hájenky přijede na prázdniny. Vymýšlí pro ní spoustu dobrodružství, že nemá čas na nějaké stýskání po rodičích. Ale když je nemocná? „Zalez do postýlky a zkus usnout. Já ti zatím povím jeden příběh, co mi povídala moje maminka a té zase její maminka. Takhle koluje v naší rodině řadu generací.“ Vnučka se zahrabala pod peřinku a vyzvídá na dědečkovi: „A o čem je? A vypravoval jsi ho i mé mamince? Ještě mi nic takového nevypravovala“
„Je o kouzelné modré vločce. Mamince jsem ho určitě také říkal, ale možná ho zapomněla nebo v něj nikdy nevěřila a proto ti ho nepředala dál.“
A staroušek začal vypravovat: „vždy v předvánoční čas, kdy se z nebe sypou sněhové vločky, aby ozdobily zemi, poštěstí se nějakému dětátku objevit mezi statisíci bílých vloček jednu modrou, kouzelnou. Taková kouzelná vločka, to je prima věc. Splní každičké přání. "A dědo, jak to funguje? To ji stačí vidět a přání se samo splní?“ Ptá se malá zvědavka. „Kdepak,“ odpoví dědeček a zavzpomíná:„Musí se říct tajné zaříkávadlo, ale jak jenom to bylo…
Sněhová vločko modrá,
kouzelná a dobrá,
zda mi splní přání,
o němž nemá nikdo zdání.“
„A dědečku, ty jsi tu modrou vločku viděl?“ ptá se Klárka. „Já ne a to jsem ji hledal kolik let. I teď po ní občas zabrousím okem. Ale teď už spi, maličká. Dobrou noc.“ rozloučí se s vnučkou dědeček a dá ji pusu na rozpálené čelíčko. „Dobrou noc, dědečku“ odpoví Klárka a čeká až se za dědou zavřou dveře. A pak hupky-dupky z postýlky k oknu a sleduje tu sněhovou krásu co padá z nebe. „Bílá, bílá, bílá…a žádná modrá“ stěžuje si děvčátko a pomalu se mu začínají klížit očka. A tu najednou se na okenní tabuli přelepila velká vločka, asi jako nehet na palci. Mrkla na Klárku a modře se rozzářila. Dívka se rychle probrala a snažila se vybavit dědova slova. „Jak jen to zaříkadlo bylo? Už vím!“
Sněhová vločko modrá,
kouzelná a dobrá,
zda mi splní přání,
o němž nemá nikdo zdání."
Jak byla kouzelná formulka vyřčená, sněhová vločka se ještě víc rozsvítila a počala růst a růst, až byla velká jako dětská dlaň. Ze spodních paprsků měla nožičky, z vrchních ručičky a z horního rozcuchané vlásky. „Ahoj Klárko. Splním ti tvé přání a zaženu nudu. Pojď, zažijeme spolu dobrodružství,“ lákala maličká postavička děvčátko. Okno se otevřelo a pod ním již čekali sáňky. „Ale já nemůžu, dědeček by se o mě bál. Vždyť je noc,“ strachovala se Klárka. Modrá vločka mávla ručkou a v dívčině postýlce se objevila její dvojnice a chrupala tak, až se celá postel natřásala.
„Tak pojď“ řekla vločka a již seděla na saních. Klárka si nazula bačkůrky a posadila se za ní. Podivila se, jaké je teplíčko, že ani v pyžamku ji není zima. Sáňky se sami rozjely a putovaly po zasněžené krajině. Srpeček měsíčku osvětloval bílé stromy a palouček. Vše se krásně třpytilo jako by to bylo posypané diamanty. Uprostřed paloučku stál krmelec a kolem něj se shlukovala zvířátka. Byl tam srnec se srnkou, zaječí rodinka, jelen šesterák, sojka Povídálka, ježeček Těžkotlapka a dokonce i divoká prasátka. Sněžné vozidlo se zastavilo a kouzelná vločka vyzvala Klárku, aby sesedla a šla se seznámit se zvířátky. Děvčátko mělo ze začátku strach. Hlavně z divočáků a statného jelena, ale nakonec se se všemi skamarádila. Nechala si vypravovat, kde žijí, jestli v noře nebo v mlází. Co jedí a jak shání potravu v zimě. A také na co si rádi hrají. Jejich nejoblíbenější hra byly na schovávanou a honěnou, tak si to Klárka hned zahrála s nimi. Ale neměl šanci je porazit, protože pro zvířátka je životně důležité být nenápadná a umět rychle utíkat. Čas letěl a najednou měsíček počalo střídat sluníčko a začalo svítat. „Pojď Klárko, rychle, musíš domů.“ popoháněla maličká modrá kouzelnice děvčátko. Obě nasedly na sáně a ty je závodní rychlostí dovezly domů. Klárka vlezla oknem do svého pokoje a ohlédla se, aby modré vločce poděkovala. Ale ona ani sáňky již venku nebyly. I postýlka už byla prázdná, a tak do ní děvčátko rychle vlezlo a než se stačila otočit na bok, tak usnula. A spala a spala. Až ji probudily známé hlasy. Maminko, tatínku," zvolala holčička. „Ty malý ospalče, dědeček povídal, že jsi prospala celou noc a den. Že už měl o tebe strach, jestli ses neproměnila v Šípkovou Růženku. Jak ti je?“. „Už dobře, maminko“ zvesela zvolala Klárka a rozběhla se přivítat rodiče. „To je dobře“, povídá tatínek: „tak sundej pyžamko, pořádně se oblékni, jedeme domů. Zítra je Štědrý den.“ Klárka se převlékla a vylezla dědečkovi na klín. Sundala mu čepici a zašeptala do ouška:„Dědo, já tomu tvému příběhu věřím,“ vtiskla mu pusu na tvář a se smíchem utíkala do auta. Už se totiž viděla, jak pod stromečkem rozbaluje dárky. (více)
08.11.2012 10:02:40 | 3 komentářů | Autor: SAMAN | stálý odkaz

Nočník



Dnes je to přesně rok, co se k nám přidal náš drahoušek Sašík. Je to naše zlatíčko, náš poklad, ale také náš ďábel. Teprve nedávno jsem si uvědomila, že už vlastně vůbec není tak maličký a bezmocný, ale že už je to malý schopný rošťák a je možné (ne-li nutné) naučit jej něco nového, a tím novým se stal po zralé úvaze můj obávaný strašič NOČNÍK.

„Leni a dáváš už Sašu na nočník“?
„Ale mami, vždyť je ještě maličký.“
„Joo maličký, mně zrovna paní kadeřnice povídala, že svou 8měsíční holčičku už na nočník vysazuje a že slaví dost velké úspěchy“

A to byl přesně začátek. Začala jsem přemýšlet, zda už také není čas něco zkusit? Neboť náš roční chlapec se s pojmem ccccc či kaka/y/o zdaleka ještě nesetkal. Zatím však zůstalo jen při mých úvahách než ovšem…

„Tak jsem dneska koupila ten nočník, já to Sašikovi ukážu, on je chtrý a bude vědět jak na to…“ – opět má drahá mamča.
„No dobře mami, jak myslíš“ – a zvědavě jsem koukala na následující divadlo. Mamka snažíc se malého nalákat začala až podezřele sladce. Chvíli koukal, ale jakoby to vytušil, zasmál se a utíkal, co mu nohy i ruce stačily, pryč. Nevzdala se a chytla ho. Vřeštící a cukající se dítě se jala přenášet do kuchyně, kde měla super nočník vyzdobený vším možným a okolo spoustu hraček – domnívala se zřejmě, že se na ně chlapeček naláká, ale OUHA… ani náhodou. Začal boj. 11kilový andílek se cukal, vztekal a řval, jak z něj sundavala ty kalhotky – a já si jen říkala „Proboha, jestli to tak bude pokaždé, tak to asi raděj předem vzdám – však on se to v dospělosti jistě naučí :)“

Nožky vzpřímil jako kůly a nakonec boj zdaleka prohrála moje mamka, protože čůrání se sice dosáhlo, ale do nočníku nepadla ani kapička. V kuchyni je naštěstí lino. Načež mi bylo řečeno – „No a takhle pokračuj a on to brzy pochopí“ – v případě, že bych tvrdila, že se mi nesevřelo hrdlo obavami, tak bych lhala.

Leč červíček byl nasazen a začala jsem tady brouzdat – zjistila jsem, že skutečně spousta maminek již vysazuje anebo to zkouší. Tak jsem si řekla, že do toho musím teda jít děj se co děj. Korunu všemu dala kamarádka, která mě navštívila s 10měsíční holčičkou a tvrzením -„Ona už kaká a čůrá sama do nočníku – teda ale musíš jí tam posadit“*. Pochválila jsem a byla již dokonale rozhodnutá. Nějak jsem však nevzala do úvahy, že mimísek, který ještě sám neleze a nechodí se z nočníku asi sám těžko vzdálí – narozdíl od našeho háděte, kterému z prdelky koukají dračí ocásky.

„Tak jo Saší“ – pojď maminka ti něco ukáže. A sedám si jako na nočník, aby tedy správně pochopil, a dělám ččččíí apod. Kouká na mě – směje se. Svleču kalhoty a opakuji jak se čůrá. Směje se – a dává si do nočníku láhev s čajem, pak také kostky a všelicos jiného. Trpělivě vše vyndám a snažím se ho posadit. Po několika pokusech, které provází řev, od své snahy upouštím. Nočník je však zajímavým návštěvníkem. Strká do něj, posouvá ho, chodí pomocí něj, odkládá si tam dudlík a ve chvíli, kdy si jej nasadí na hlavu, jsem už zoufalá. Tak jak na něj – mám pocit, že se mi mé drahé dítě poněkud vysmívá – no věřím, že to v tomto věku snad ještě není možné. Máte tipy, triky, rady? – tak sem s s nimi!

Ještě několikrát jsem si dodala odvahu a výsledek byl stále stejný. Až jednou… Po neustálém cííí jsem držela nočník v rukou a Saník vedle mně – stojí a oba do nočníku koukáme (on vesele já smutně), mě něco napadlo…

Pohladila jsem bimbáska a čury, čury nočník a sláva! konečně ze stoje přímo do nočňase. Takže malé čůrání nám funguje takto. A větší potřebu? Nemám sílu řešit – jako to fakt nevím, jak naučím, už teď mám hrůzu. No zatím budem trénovat na stojáka, a pak se uvidí – nebo někdo porádí super bomba nejlepší trik?

Všem pěkné nočníkování, páč vidím, že to vůbec není sranda, ale pěkná dřina, ale do 18. to snad zvládnou všichni :)? Doufám, že i my :) (více)
05.11.2012 13:40:11 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Mateřství je fakt mazec



Už je tomu 10 měsíců, co jsem se stala maminkou! Je to krásný pocit a jsem šťastná, že svého pekelníčka mám, ale za tu dobu jsem tedy došla k názoru, že mateřtsví je fakt mazec! Tak alespoň srhnu v krátkém deníčku, jak zlobí malé mimi, abych v budoucnu měla srovnání s tím, jak zlobí to velké.

Do svých 10 měsíců se můj chlapeček naučil vše, v co jsem ani nedoufala, že by už umět mohl. Houpe se pod mým nádherným proskleným stolem, který už ani neutírám. Neb jeho ručky zapatlané vším možným jsou obtiskané po celé ploše stolu – chtěla-li bych je setřít, musela bych denně lézt pod stolek, a to se mi nechce… respektive jednou se mi tak zachtělo, ale už tam vlezl (narval se) za mnou. Snažila jsem se ho vystrčit ven, ale dost dobře to nešlo. Přicházející manžel se už musel jen smát, jak pod stolkem sedíme jako dvě slepičky v kurníčku. Mnoo, achjoo :)

Samozřejmě rve všechny kabely, vystrkává jistidla ze zásuvek, krámuje hrnce a hlavně! mi pravidelně ničí náš jediný notebook. Jen k němu sednu už je u mě a lomcuje s obrazovkou – říkám NEneNE všemi tóny, kterými jsem schopna, ale nepomáhá to. Normálně se mi směje. Když si trochu postěžuji (jen v dobrém) – tak mi můj děda řekne např. „To je ale kluk!“ nebo „To je šikulka malej“ – no a mně nezbývá než souhlasit.

Okamžitě brečí, pokud mu nikdo nevěnuje pozornost. Už hodněkrát jsme na něj zkoušeli fintičky, ale nedá se obelstít. Zkoušeli jsme například vymalovat ložnici, všude byl nepořádek, a tak jsme samozřejmě nestáli o to, aby se tam hrabal ještě jeden malý rarach. Dali jsme ho do postýlky, tu přitáhli k ložnici, aby na nás viděl – a začali jsme… Po tak 30 minutách jekotu jsme se vzdali, došla jsem pro krosnu. Manžel si ho vzal na záda a jal se natírat první zeď. Večer už záda nenarovnal… narozdíl od našeho chlapečka, který vesele poskakoval po posteli až do půlnoci – a uspat nešel :(

Strašně rád se koupe a chodí (teda leze) i za každým do koupelny. Minule jsem ho uspala a tiše jako myška se vykradla za rožek – z obýváku do koupelny. Napustím si vanu a raduji se, že je klid, ale… Měla jsem přivřené oči a přemýšlela o svém – jen tak mimoděk jsem stočila hlavu a KUK jedna malá bloňďatá hlavička už na mě koukala. Vzbudil se slyšel sprchu a hned věděl, kde má mamku, ale já se tak lekla, že jsem se musela ponořit, aby se mnou okamžitě nešmejklo :)

Nikdy bych také nevěřila, že si lze vybudovat takovou náklonost k peřinám. Každý večer si je s manželem nosíme do obýváku a koukáme na telku. Jen je vidí, už běží. Mazlí se s nimi a radostně píská – no uvidíme jak se to bude vyvíjet do budoucna :). Když vidí peřinu, hrne se za ní. Naučil se tak vylézat na gauč a vlastně i slézat. Luxovala jsem takhle jednou, najednou vidím Sašu na gauči – rychle jsem udělala pár kroků vpřed, ale to už spadl z pelešku rovnou na hlavu. Přimrzla jsem na místě a vzpamatovávala se z toho ještě 14 dní. Od té doby však odevšad slézá zásadně po nohou. Uff.

Dále musím jmenovat jak: mi vytrhuje veškeré jídlo z rukou a vše následně okamžitě pojídá. Není-li mu jídlo k dispozici, neváhá prohrábnout koš. Minule jsem zahlédla, jak s předtím vyhozeným rohlíkem mizí v dáli chodby. To ale bylo řevu, když jsem mu ho brala. Ale za klad zase beru, že cokoliv mu podám sní – snad mu to vydrží, ale jestli to tak půjde dál, budeme si muset požádat o příspěvek na stravu :)

Každý večer jsem ale šťastná, většinou je to vždycky když SPÍ! Vypadá jako anděl, který se k nám dostal snad jenom náhodou a o to šťastnější jsem, že našel cestu právě k nám. Bude to ještě asi peklo, ale ztichlá večerní postýlka je velkou odměnou. Miluju svého malého zlobivce! Ju a ještě návdavkem. Nespí klidně celý den, když má náladičku. Ale umí si najít i chvilku pro spánek.

„Drahý“? – ano lásko – „Hlídej chvíli ju“ – není problém.
Za chvilku je mi podezřelé, že to hlídání probíhá tak tiše.
„Všechno je v pořádku?“ – v nejlepším.
Jdu to zkontrolovat a co nevidím? – drahý si hraje s telefonem a malý sedí na koberci, hlavička sklopená, ručičky podél těla…
„Lásko, jak to hlídáš?! Vždyť Saník spí v sedě!“ a vůbec nijak mu to nevadí :)

Takže si přeji hodně síly – je to nářez, který zná jistě každá mamka. No a ještě, maminky, které máte i více dětí, jste jedničky! Já si to zatím neumím vůbec představit :) (více)
05.11.2012 13:38:33 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Těhotenské strasti



Rozhodla jsem se, že si sepíšu, jaký byl průběh mého těhotenství, abych si vždy mohla přečíst, jak jsem si užila to nejšťastnější období v životě ženy. A také se upamatovala, až mě začne jednou (v dalekém horizontu) trápit otázka, zda pořídit či nepořídit našemu zlatíčku kamaráda :)
Měsíc 1. a 2.

Zjišťuji, že jsem, poněkud neplánovaně, gravidní. To je ale překvapení. Státnice za dveřmi a v práci frmol jako blázen. No uvidíme, třeba se to ještě nepotvrdí… Ale potvrdilo. 5 na sobě nezávislých mama testů se asi nespletlo. Dobrá, dobrá nic se neděje, věk už na to přeci mám, lehce se uklidňuji.

Sděluji to manželovi, je potěšen, nikoliv však překvapen – prý jsem na něj už podezřele dlouhou dobu moc hodná – haha, já jsem přece hodná pořád :) Čekám těhu nevolnosti, leč nedostavují se. To vřele vítám a připravuji se na státnice. Jsem spokojená, jestli tohle všechno na mimi působí, tak z něj jistě bude ten nejchytřejší kojenec na světě :). Jo a začínám se moc těšit.

V práci přemítám každý den, jak sdělit tu šťastnou událost kolegyním (všechny stejně staré jako já, cca 25) a jak se před nimi budu cítit až se to na mně projeví. Zatím není vidět nic, tak poho, mám dost času. A ještě jedna věc – jak to říct svému nadřízenému? Ke všemu německy, neb pracuji v německé firmě. Chjoo chystám si tu větu každý den, ale odvahy se mi nedostává.
Měsíc 3.,5.,6.,7.

Státnice hotové – alespoň že to. Zatím bez nevolností. Téměř nepociťuji, že jsem těhu. Ani ty chutě mě netrápí. Jen jsem to stále ještě nikomu neřekla a to jsem ve 4. měsíci, teda už je vážně na čase. Sedím takhle při pondělku, jistá si tím, že už to dnes všem řeknu, věty mám připravené. Jsem zamyšlená a sbírám odvahu. Tísnivý pocit na srdci, ale proč? Vždyť je to úplně normální, běžná a přirozená věc!

„Leni, hele – Vendy by si vybrala pro miminko neutrální výbavičku a jakou ty?“ Osloví mě v mém rozjímání kolegyńka. „No nevím, ještě jsem o tom nepřemýšlela (což byla pravda)“ – odpovídám duchem nepřítomna. „No a co bys říkala tomu, kdyby tady někdo měl mimi, takhle brzo třeba..“ – neustává s vyzvídáním. No já …, co na to říct? Po chvilce, když na nic příliš zvědavě nereaguji – „Holka ty jsi vážně natvrdlá, Vendy je těhotná“ – To je co, zpráva dne, událost měsíce!

Jako holky děláte si srandu – vůbec nechápu, ale je to tak! Na to mi spadl mega balvan ze srdce a říkám „Já taky“! Větší příval emocí, jsem nezažila dlouho a ani nemusím říkat, že jsme to ten den s prací nepřehnaly :) Od té doby se těšíme společně všichni, je to úžasné a super. Ve dvou se to lépe táhne, dvě prvorodičky v jednom kanclu, no mazec – chudák šéf :)

V pátém měsíci začíná krize, která se mě už neopouští. Pylová sezóna – do práce sotva dofuním. Špatný tripple test a po zbytek těhotenství následuje trilion kontrol v Gennetu, ale díky Bohu za něj. Na plicním mi předepíšou Symbicort a poměrně se mi uleví. Břišáček roste jako o závod. Jednoho dne vstanu a hele je… strie, kam se podíváš, a mazaní je konec, kašlu na to, jak vidno vůbec ale vůbec to nepomáhá!

V sedmém měsíci jsem konečně doznala, že už je čas nastoupit na to rizikové těhotenství doporučované od tripple testů. Sotva se kulím, břicho mega mega – a bude hůř! Taková tyčka, na které je super velká boulička – tak si přesně připadám – a to nemluvím o tom, že jsem již přibrala minimálně 20 kg. Nakonec se tedy se všemi loučím a odcházím vstříc novým zážitkům.
8. a 9. měsíc

Doma se mi trochu ulevilo. Uklízím, vařím vše ok – prostě to pravé mateřské hnízdění. Ježkovy zraky – léto je tu! Vedro, vedro, vedro – peklo, peklo, peklo. Moje krásné, kdysi hubené nožky, připomínají dvě nalité konve, a to až ke kolenům! To je bolest, když se valím, a do schodů, to je vůbec žůžo. Masírování nepomáhá, studená voda nepomáhá, nezbývá než vydržať. Moc mi však na duchu nepřidává, když sestřička po mém příchodu do ordinace nadšeně volá „Jejdy, Vy máte nohy, jako ta hospodyně – víte v tom v Tom a Jerry“. No nadšená z toho nejsem, ale má pravdu (ty nohy černošské hospodyně si opravdu vybavuji do detailu).

Lamely pode mnou praskají jedna za druhou, manža už všechny prasklé přesunul za hlavu – ještě je prý nahrazovat nebude – počkáme prý na celkový počet. Bříško je tak velké, že ani triko XXL jej nezakryje. Posílám nějaké koupit manžela, protože sama se stydím – hi, hi, achjoo jakou já to mám povahu :). Poslední týdny (o dnech nemluvě) jsou nejhorší, jaké jsem zažila – jo a ještě na koupališti se mě jedna paní ptá, že se prý s holkama vsadila – „Čekáte dvojčátka?“ Když odpovím, že je to jeden mamánek napapánek zklamaně odchází.

Na plánovaný císařský řez se vysloveně těším! „Paní Vy čekáte tedy veliké miminko, to pánví neprojde (odhad cca 4700 g)“ – „Jste si jistý pane doktore“? ptám se já, neboť když se postavím na váhu mám 93 kg – to jest o 30 více než na počátku! Sestřička se mě snaží utěšit – „Nebojte, to je jenom voda, to půjde rychle dolů“ – Kéž by měla pravdu.

Nicméně, dohodnutá makrosomie plodu předurčuje náš další osud. Ve středu 4. 8. 2010 se vrháme s maličkým do boje. Před sebou máme oba bitvu, ale úspěšně ji vyhrajeme a já nakonec držím maličký uzlíček (no maličký, 4460 g) v náručí. Krásný pocit, nejhezčí za celou dobu té trnité cesty, ale to už by byl jiný deníček :)

To tak, ještě někdy :) Zatím určitě ne. ALE nikdy neříkej nikdy! :) (více)
05.11.2012 13:36:54 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Trocha vánoční duchařiny


Vždy v tom vánočním čase přijde na člověka chvilka, kdy bilancuje a přemýšlí nad tím, jaký byl rok nynější a bude ten budoucí. Někteří věříme, že bude mnohem mnohem lepší – a já se sem řadím také.

Neboť snad jediným světlým bodem bylo v tomto, pro nás spíše vypjatém roce, narození našeho broučka. Ale starostmi je člověk provázen celý život a tom zde psát nechci. Chtěla bych věnovat touto cestou vzpomínku své babičce, která nás letos navždy opustila nebo ne? :)

Chystali jsme Vánoce, jako každým rokem, u mých rodičů. Sejde se kompletní rodina a já z toho mám nádherný hřejivý pocit. Tentokrát nás však bylo o jednoho méně, ale také o jednoho více – koho by to napadlo, že než se rok s rokem sejde.

Zasedli jsme k večeři. Máme zvyk, že nikdo nesmí vstávat od sváteční krmě dříve, než hlava rodiny prohlásí večeři za uzavřenou. Udělali jsme proto vše potřebné, aby nemusel nikdo vstávat, jít na WC, jít si pro pití apod. :) Připravila jsme našeho pomalu 5měsíčního rošťáka do lehátka a věřila, že bude hodńoučký jako andílek. Což byl tak prvních pět minut. :)

Můj tatínek zahájil slavnostní, krátký, leč výstižný proslov – u nějž se všichni tváříme vážně, protože je to přece vážná situace. Shrnul co se v naší rodině událo. Vzpomněli jsme na ostatní, co zde s námi nejsou a každý ve svých myšlenkách začal zásobit svůj talíř.

Malý samozřejmě moc v klidu nebyl, pokřikoval, pobrekoval – až jsme s manželem hnedka začali házet hlášky typu: „Nebojte, v džungli to vypadá podobně“ aj. Ale to trvalo až do té doby než… Zcela razantně a nepřeslechnutelně bouchly záchodové dveře, které však byly zavřené, protože do chodby jsem měla zrovna nejlepší výhled.

Lekli jsme se všichni, protože bylo jasné, že to není jen tak samo sebou. Podívali jsme se zkoprnělí s bratrem na sebe a oba najednou řekli – babička – babička je tu určitě s námi – přišla se na nás podívat. A uvěřil i můj muž, který nikdy ničemu takovému nevěří i taťka (který si první dělá legraci, když se přejde na toto téma – ale má zrovna pod postelí rozečtené Neuvěřitelné záhady od Victora Farkase) i mamka (a mamča je nejtvrdší oříšek, ta nevěří nikdy ničemu). Dále se už nedělo nic. Až na to, že malý najednou ztichl a spinkal jako andílek – a já jsem naprosto přesvědčená, že vím, kdo je jeho strážným andělem.

Babička totiž odešla chvilku po narození maličkého – ale ještě před tím ho viděla. Jistě se o něj postará a bude jej v dobrém provázet po celý jeho život. Až později jsem si uvědomila, že mamka nachystala o jeden talíř víc, hned vedle lehátka, kde malý při večeři ležel. Bylo tam zrovna prázdné místo, pro milého návštěvníka, který nám dal znamení, že s námi je a vždycky bude. A my budeme vzpomínat stále.

A proč to píšu – věřím, že se dějí věci mezi nebem a zemí – a věřím, že jsou okamžiky, kdy víme s jistotou, že nás naši drazí provázejí, i když se zdá, že s námi již nejsou. Kdo dokáže uvěřit, cítí,že je mu mnohem lépe – tak nějak lehčeji a k Vánocům přece trochu těch zázraků patří.

Přeji všem do nového roku, mnoho zdraví, úspěchu a lásky – a to, aby jste se přes veškeré starosti a strasti přenesli lehce, s vírou a nadějí, že brzy bude lépe. (více)
05.11.2012 13:35:31 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Ascites aneb je toho mnoho



Ahoja maminky, možná bude můj deníček trochu dlouhý, ale nedá mit to a musím se s vámi podělit alespoň o část příběhu, který nám začal život psát.

Již v těhotenství, byly zaznamenány určité problémy. Někdy ve 20. týdnu se zjistil tzv. ascites plodu nebo-li – můj brouček má v bříšku tekutinu tam, kde by nemělo být vůbec nic. Časté ultrazvuky a časté kontroly. Situace se zlepšovala, až nám nakone řekli, že ta tekutina po porodu vymizí. Malý byl nádherný, miloučký a zdravý – alespoň jsme si to mysleli.

Normálně jsme začali chodit k pediatričce. Dostala jsem vynadané, že malý má velké bříško a že ho nemám tolik krmit, když jsem namítla, že to nedělám, nikdo mi nevěřil. Tak to šlo až do třetího měsíce života mojeho maličkého Sašíčka. Já jsem v životě malé mimi neviděla, je to moje první, tak mě ani ve snu nenapadlo, že jeho bříško je nějak atypicky velké. Při jedné kontrole malý strašně řval, až si konečně Dr. všimla, že má kýlu, jak tříselnou tak hydrokýlu a i tu pupeční. Odeslala nás proto na Bulovku. Zde téměř záhy podstoupil brouček operaci.

Čekám na výsledek. 1, 2 a 3 hodiny – nic se neděje. Mám nejčernější možné představy. Najednou dokráčel primář a sdělil mi, že nastaly komplikace. Malý má prý nějakou zvláštní lymfatickou tekutinu v bříšku. Odhadem tak 400 ml!Krve by se ve mně nedořezal. Poslala nás rovnou na dětské. Zde jsem se setkala s milým a ochotným přístupem leč bylo nám řečeno, že je to velmi vzácná vada. Okamžitě nasazená speciální umělá výživa. Rentgen plic, rentgen plic ve visu, sono hlavy, břicha, vyštření očního pozadí.

Hospitalizace dlouhá. Prý musíme čekat. Léčba se můřže protáhnout i na několik měsíců. Jen pár desítek takovýchto případů v celém světě. Tak u jednoho dítěte z miliónu. Proč je ten miliontý zrovna náš Sašík? A proč ne zrovna on. Mezitím jsem přerušila školu a vrhli jsme se na magnetickou resonanci. Ta neprokázala nic. Nikde nic, žádná vada (díky bohu) nezjištěna. Příčina je stále otazníkem. Po měsíci se zdá, že voda z bříška malinko ustoupila, z blasti srdce ustoupila úplně.

Zítra nás čeká lymfoscintigrafie, na takto malých dětech se v Čechcách prý neprovádí. Našel se však odborník, který je ochoten to udělat. pod kůži vstříknout trochu rtg záření a pak skenovat a sledovat, zda se příčina přeci jen neobjeví. No uvidíme.

Co nás ještě čeká? Každý den se modlím, aby bylo lépe. Tak malý tvoreček a tolik si toho sebou nese. Musela jsem se podělit o své pocity. Jsem toho všeho již plná. Toto je cesta, jak si ulevit. Omlouvám se, pokud je deníček delší, ale pocit je to skvělý – podělit se o břímě s ostatními. Přeji proto všem, jen samé zdravé a šťastné dětičky. Je to dar a já to vidím teď více než kdy jindy. (více)
05.11.2012 13:34:11 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Rektální rourka aneb moje vysvobození!



Ahoja maminky! Nedá mi to,abych nenapsala krátký deníček o tématice, která je většině z nás velmi blízká a sice – trápí nás prdíky!Vůbec jsem zpočátku nechápala co toto sousloví znamená, ale neuplynuly ani dva týdny a pochopila jsem! neustálý brek a snaha a snaha a snaha … která ovšem nikam nevede.

Prdy, prdy a zase ty prdy…

Malý začal pobrekovat a já poučená tady z portálu jsem si řekla – a je to tady – prdy! Naběhla jsem s řvoucím dítětem do lékáry a koupila kapičky – běžím domů, téměř rychlostí blesku, a čekám na zázrak. A hle .. celkem tak tři minuty byl klid, leč trval jen takto krátce (těch pár minutek možná převládl údiv nad tím co ošklivého mi to ta máma dává:).

Řekla jsem si dobře, začala jsem nahřívat pleny. Nahřívám, nahřívám – a dokonce najednou ve dvě ráno koukám – spím u mikrovlnky, kde pomalu vychládá jedna z plen … achjooo

Tak poskáčeme na míči. Skáču skáču -jako divá, byť jsem po celé své těhotenství neskočila na míči ani jednou. Bohužel skákání je provázeno řevem a můj stav doznává jistého zhoršení – mám pocit, že je to stav blížící se počínajícímu šílenství.

Dám tedy na tchýni, proč to nezkusit, manžu přece taky vychovala – ta přijela z velké dálky udělit pár dobrých rad. Ježkovy zraky to mi ještě scházelo. Pod jejím ostřížím zrakem cvičíme nožičky, masírujeme bříško … ovšem bez výsledku. Dále radí vodu s medem nebo převařený odvar z kopru – pro ani ne 1 měsíční miminko! Takovéto rady zcela rezolutně odmítám.

Po té co selhalo i mé poslední eso, a sice vyměnit jednu umělou výživu za druhou s případným snížením dávky (to byl mimo jiné vůbec nejhorší pokus – nejen nafouknuté bříško, ale ještě hladové), jsem už neváhala ani minutu.

Jakoby snad na mě paní lékarnice čekala. Nakoupila jsem si rektální rourky – pro jistotu hned čtyři a znovu, teď již zcela rezignovaně zamířila domů – jistá tím, že pokud ani toto nepřinese výsledek, taaaak skončím v blázinci …

Sláva na výsostech – šťourám takhle na okraji (tak ten 1,5 cm) a už se smiřuji s tím, že pro mě není vysvobození – náhle tlak povolil a jupí rourka se o kousíček posunula – po pár minutkách snažení mě poctil Sašíček takovým šťastným úsměvem, jaký sem u něj doposud neviděla. A bylo po trápení.

Tohoto času je už ze mě zkušená rourkařka. Jedenkrát, někdy dvakrát denně rourku používám a jsme oba dva nadšení. Navíc jsme udělali kompromis – Sašík prdí celý den sám a na konci dne mu pomůžu – snažíme se oba. Já s radostí uděluji metál tomu – kdo vymyslel jednu malou, tenkou, gumovou a oranžovou trubičku :))!

P.S.- tento příspěvek je míněn spíše pro zábavu. Vím, že se s touto metodou některé maminky nestotožňují a já dokonce závidím těm, které měly tu pevnou vůli vydržet ten řev a i těm, které nemusely rourku nikdy použít :) Je ale také jistě spoustu maminek, kterým rourka zachránila „život“ :). Všechny zdravím a přeji prospívající nádherná miminka!! (více)
05.11.2012 13:32:55 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

Jak porod nebyl nejkrásnější zážitek mého života



Jak porod vůbec nebyl nejkrásnější zážitek mého života aneb císař a kojení…

jak se říká črt nikdy nespí a já jsem v prosinci zcela neomylně vytušila, že miminko je na cestě – byť trochu neplánovaně :).

Potvrdilo se … a čas běžel. Začali jsem se s manželem těšit. Všechno šlo s většími či menšími obtížemi tak, jak mělo. Zhruba od 26.týdne se mi začalo nehorázně zvětšovat bříško a ukázalo se, že můj malý brouček vůbec nebude malý, ale pořádný otesánek. Ke konci jsem se už ani nedokázala otočit na posteli aniž by pode mnou nepraskla alespoň jedna lamela. No hrůza děs.

Doktoři se pomalu začali starat co se mnou. Když už byl odha miminka kolem 4700g konečně se rozhodli (vzhledem k mé pánvi) pro císařský řez. musím přiznat, že se mi dost ulevilo, protože jít „klasikou“ s takovým obříkem mi moc kuráže nedodávalo.

4.8.2010 jsem v 7:00 nastoupila na plánovanou sekci – v 9:00 jsem už byla po klystýru a říkala si, že to nejhorší mám snad za sebou … ha, ha.

Pak se už čas jen vlekl. Přede mnou dvě neplánované akutní sekce a najednou koukám je 12:00. Doktoři znudění všemi těmi císaři se odešli v klidu najíst a na porodním boxu já – v tichu a v rozjímání o tom co asi mají k obědu, zvlášť když já jsem od samého rána na lačno a bez pití.

Ve 12.30, zrovna když jsem se rozhodla uskrnout doušek vody, velký shon. Otázky typu – cítíte ty kontrakce? mě doslova překvapovaly – necítila jsem vůbec nic. Avšak personál to donutilo k akci, až jsem si říkala, že jestli jsou kontrakce takhle bezbolestné, že bych to hravě zmákla :)

Anastézie částečná – velmi příjemná – avšak na dotaz cítíte tohle, tohle – musela jsem odpovědět ano. Nikdo mi nevěřil. Zavolali manžela, že tedy může přijít, protože chtěl být u toho a jen co dosedl – zase odešel. Totiž jen co doktor řízl pocítila jsem hroznou bolest. Vykvikla jsem a než jsem stačila něco říct byla jsem v limbu celá.

Miláčka mi přinesli až tři hoďky po zákroku – to jsem ležela na jipu a rozjímala, zda se ještě někdy pohnu nebo ne – a první co jsem uslyšela bylo MAMINY KOJÍME!

A jak asi – nebyla jsem s to ani zvednout ruku. Mého 4,5 kg mazlíka mi sestra hodila na hruď a tam chudíček 10 min ležel – přemýšlela jsem o zázracích, ale nemohla jsem po intubaci ani mluvit. Krevní ztráta též vysoká.

No dobře nebylo to to nejkrásnější, ale druhý den na šestinedělí už budu mít zlatíka u sebe – těšila jsem se – nevěděla jsem, že radost mi skazí slovo KOJENÍ!

Mlíčko se mi netvořilo ať jsme se se Sašíkem snažili sebevíc – sál a kulil oči jako blázen leč marná snaha. Pak už následovalo jen žebrání o 30 ml BEPY, prohmatávání prsou a nekonečný noční křik hladového mímíska, který rozhodně čaj nechtěl. Sen o propuštění byl ten, který mě držel nad vodou.

A když konečně nadešel?

Šťastná, s bolavou jizvou a hladovým děckem, zamířila jsem rovnou pro nutrilon a kojeneckou vodu. Sašik konešně hezky spinká, já slyším co kdo říká, neomlouvám se manželovi, že zlatíkův lřik budí celý pokoj a dokonce jsem ze svých prsou doslovně „vydrtila“ celých 50ml -možná se miláček alespoň olízne :)

Závěrem jen to, že mi to bohatě stačilo. A to moje 4,5 kg štěstí si užívám rozhodně až teď – a opravdu nevím, zda bude mít sourozence :)

… leda, že by byl maliličkatý a já měla plná prsa mlíka, které bych ještě rozvážela po okolí:)

Všechny moc zdravím a přeji veselejší porody, i když výsledný mimísek je pro každou maminkou štěstí samo :) (více)
05.11.2012 13:31:08 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

O co jde ?

Aneb píšu, pište, pišme ...Vítám všechny z vás, které baví literatura. Píšete? Chcete znát názor druhých? Buďte vítáni! Pojďme si číst, povídat a učit se diskutovat. Literární tvorba je věc různorodá, pojďme se o ni navzájem podělit! (více)
05.11.2012 12:08:49 | 0 komentářů | Autor: lemyk | stálý odkaz

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se